Košík
0
0,00 Kč
Nechci nechat dětskou fantazii zlenivět.
Většina dnešních hraček je složitá. Hračky vydávají zvuky, jsou hyperrealistické a mnohdy vážně chytré. Myslím, že dítě tím často bývá v podstatě už předem nasměrováno, jak si s hračkou má hrát a k čemu přesně má sloužit. Bojím se, jestli přílišnou aktivní snahou o to správné formování dětské hravosti jim naopak nezužujeme ten úžasně nekonečný prostor fantazie, s kterým se již každé dítě narodí. Čím návodněji budeme dětem ukazovat, jak mají svoji fantazii používat, tím více oklešťujeme jejich vrozený dar představivosti. Nechci nechat dětskou fantazii zlenivět kvůli tomu, že hračka, kterou jim poskytneme, bude tak dokonalá, že jednoduše už nezbude prostor pro vlastní nápady.
Většina dnešních hraček je složitá. Hračky vydávají zvuky, jsou hyperrealistické a mnohdy vážně chytré. Myslím, že dítě tím často bývá v podstatě už předem nasměrováno, jak si s hračkou má hrát a k čemu přesně má sloužit. Bojím se, jestli přílišnou aktivní snahou o to správné formování dětské hravosti jim naopak nezužujeme ten úžasně nekonečný prostor fantazie, s kterým se již každé dítě narodí. Čím návodněji budeme dětem ukazovat, jak mají svoji fantazii používat, tím více oklešťujeme jejich vrozený dar představivosti. Nechci nechat dětskou fantazii zlenivět kvůli tomu, že hračka, kterou jim poskytneme, bude tak dokonalá, že jednoduše už nezbude prostor pro vlastní nápady.
Eva Kuncová
( *1990)
AUTORKA HRAČEK AŇAŇU
Když jsme byli s bráchou malí, hodně času jsme trávili u prarodičů. Doma jsme měli různých "devadesátkových" hraček plné bedny. U babičky a dědečka jsme měli krabici, kde byly asi tak čtyři sady dřevěných kostek, tancující medvěd na klíček, kovový tank na klíček (dříve prý uměl vystřelovat jiskry) a plastová myš na setrvačník. V dnešní době by se na nás s bratrem patrně pořádala charitativní sbírka hraček pro chudé děti, které se nemohou dostatečně psychomotoricky rozvíjet. Nejenom, že jsme si s tímhle omezeným arzenálem tehdy dokázali vyhrát v podstatě celé naše dětství, než rodiče uznali, že už nás nemusí prarodiče hlídat, ale zábavu jsme nacházeli i mimo stěny této krabice. Strhující byla například šlapka starého šicího stroje, krabička plná ozdobných knoflíků (o ty třpytivé jsme se s bráchou rvali), babiččina šperkovnice s korálky (které jsem na ní v životě neviděla) a sada kořenek z NDR v ozdobné dřevěné poličce. Těch kořenek bylo dvanáct, byly skleněné s černým výrazným uzávěrem a na každé byl zlatý štítek s německým názvem koření, které bylo uvnitř. V mojí hlavě se nejčastěji kořenky měnily ve vojáky s vysokým černým kloboukem, vzájemně si zabírající půdu, kterou symbolizovalo ušmudlané zelené prostírání. Dodnes si pamatuji, kolik dalších příběhů jsem pomocí těchto pár kousků skleněných lahviček s plastovým uzávěrem dokázala vytvořit. Absencí vychytaných hraček jsem dostala to nejcennější, co jsem mohla dostat. Prostor k utváření vlastních představ. Nyní bych ten samý dar chtěla prostřednictvím svých hraček předat i generaci dětí dnešních Ano, já sama navrhuji hračky, přiznávám se, že prodávat kořenky by mne přece jen nebavilo. Ve své tvorbě se snažím maximálně respektovat myšlenku o potřebě volného prostoru při rozvíjení dětské fantazie. Hračky AŇAŇU jsou dětem díky základnímu tvaru čitelné. Poznají tedy, o jaké zvíře se jedná, ale už na nich nenajde žádné detaily. Dítě si tak může samo určit, jestli má kočička fousky, jakou barvu má kůň, jestli má králík zuby, jak dlouhé má mravenečník drápy a zda se píďalka směje nebo je smutná. A když jsme u té píďalky - doma stále ještě vedeme spory o tom, zda je to opravdu píďalka, had, nebo dokonce žížala.